Jak podpořit rozvádějící se

Vzhledem k vysokému procentu rozvodovosti je velmi pravděpodobné, že každý známe někoho, kdo si rozvodem prošel či prochází, případně že někoho takového máme ve svém bezprostředním okolí - ať už se jedná o rodinného příslušníka, dobrého kamaráda či kamarádku, nebo je někdo takový mezi vašimi kolegy v práci.

Přestože největší zátěž rozvodu nebo rozchodu nese daný pár (a pokud mají děti, tak i ony), neznamená to, že sami za sebe nemůžete něco udělat. Právě krizová situace ještě více zdůrazňuje roli tzv. sociální opory. Tedy že to můžete být právě vy, kdo se bude druhého člověka v takto náročné situaci snažit podpořit. 

 

Co tedy můžete udělat?

Základem je přijímat druhého takového, jaký je. Přijímat ho i s těmi nepříjemnými emocemi, kterým se kolikrát chceme raději vyhýbat, ať už se jedná o smutek, lítost či vztek. 

Velkým přínosem v lidských vztazích je také naslouchání druhému člověku. I kdybychom neudělali nic jiného, už to je samo o sobě velmi přínosné. 

Nemělo by se také zapomínat na důvěrnost. Tedy pokud se vám daná osoba s něčím svěří, je to určeno pro vaše uši a neměli byste to šířit dál. 

To, co můžete dále udělat, je informovat o podpůrných službách, které mohou pomoci.

Čemu se v komunikaci nejlépe vyhnout? 

Dávání rad, navrhování, poskytování hotových řešení – dát dobrou radu jistě není na škodu. Nicméně snažte se, aby případné rady byly vyžádané. Člověk procházející těžkým obdobím potřebuje především vyslechnout. Už to samo o sobě je velká a nenahraditelná služba. 

Moralizování, kázání – pokud někdo řeší konec partnerství či manželství a akutně prožívá neúspěch tohoto vztahu, nemá smysl „honit bycha“ a upozorňovat ho, co všechno mělo být v daném vztahu jinak, a poučovat, co všechno bylo špatně.  

Posuzování, kritizování, nesouhlasení, obviňování – pokud něco takového uplatňujeme vůči druhé osobě, dáváme jí tím najevo, že není v pořádku a že jsme to my, kdo přesně ví, jak má vše být. Samozřejmě je v pořádku mít jiný názor, důležité ovšem je, abychom respektovali i svět toho druhého a uznali, že to tak zkrátka může mít, přestože já to vidím jinak.

Vyptávání se, „šťourání“ – pokud se na něco ptám, měl by za tím být zájem o daného člověka, nikoli o nějakou konkrétní pikantnost či senzaci. 

Ujišťování, utěšování, litování – soucit je bezesporu v mezilidských vztazích podstatnou složkou. Někdy může být chybně zaměňován právě s litováním, které jde ruku v ruce s utěšováním. Lítost jako taková ještě nikomu nepomohla. U utěšování může mj. vést ke shazování a zlehčování stavu, ve kterém se druhý člověk nachází. Pokud danou osobu v některých věcech ujišťujeme, v podstatě ji utvrzujeme v něčem, co ale může být zcela jinak a do čeho většinou sami nevidíme.