Projekt vznikl za podpory Evropského sociálního fondu

Jak rozvod prožívají děti a jak k nim přistupovat

null

Příběh ze života:

Rodiče mi nedokázali ani pořádně říct, že se chtějí rozvést

„Vím, že mi rodiče asi řekli, že se rozvádějí, ale já si to vůbec nepamatuju. A jsem si jistá, že jsem to každopádně nechápala, protože mi bylo teprve pět. Ale myslím, že to měli vysvětlit tak, abych to pochopila. Ptala jsem se na to táty, a on tvrdil, že mi to máma už všechno vysvětlila. A já jsem sice říkala, že tomu rozumím, ale nebyla to pravda. A když jsem byla starší, moc se to nezlepšilo. Dělalo mi velké problémy se s tím nějak vypořádat. Rodiče by mi měli odpovědět pokaždé, když se zeptám, i když si myslí, že už všechno řekli. Neměli by se bát o tom se mnou mluvit, třeba i opakovaně, když to nechápu hned a nezlobit se, když se jich zeptám znovu.“

 (z knihy Jak přežít, když se rodiče rozvádějí, Melanie, Steven a Annie Fordovi, Praha: Portál 2016, s. 18)

 

DÍTĚ SI NEJSPÍŠ VŽDYCKY BUDE PŘÁT, ABY BYLI RODIČE SPOLU A NIKDY SE NEROZVEDLI

Je v pořádku v tomto dítě vyslechnout a dát mu pochopení, že to vidí třeba jinak, než dospělí. Neznamená to, že by nikdy nemohlo začít mít rádo vašeho nového partnera/ku, nebo že se s rozvodem nikdy nevyrovná. Ani to neznamená, že by dítě mělo určovat, jaký budete mít osobní život a s kým budete žít. Jen prostě možná potřebuje prostor, kde si bude moct postesknout nad „starými časy“, vyplakat se, vyvztekat se.

DĚTI ČASTO PROŽÍVAJÍ ZA ROZVOD RODIČŮ POCITY VINY

Je důležité dětem zdůrazňovat, že za to, co se děje mezi vámi jako dospělými partnery, dítě vůbec nemůže a musíte to vyřešit vy sami, třeba s pomocí jiných dospělých (přátel, psychologa, sociální pracovnice, …). 

Rozvádíte se jako partneři, ale stále zůstáváte oba rodiči, to je vztah, který rozvodem nekončí. Je důležité o tom dítě častěji a přímo slovně ujišťovat, že jej máte rádi, že tu pro něj dál oba jste, i když to bude v něčem trochu jiné.

„Máma mi vysvětlila, že za rozvod nemůžu, a taky mi řekla, že se s tátou rozvádějí jeden s druhým, ne ale se mnou, pořád budou oba moji rodiče. Potom jsem se cítila trochu líp.“ 

(z knihy Jak přežít, když se rodiče rozvádějí, Melanie, Steven a Annie Fordovi, Praha: Portál 2016, s. 18)

DÍTĚ ČASTO NEUMÍ MLUVIT O TOM, CO SE V NĚM ODEHRÁVÁ A MŮŽE REAGOVAT SPÍŠ TĚLESNĚ

Dítě si často neví rady, co se svými pocity, neumí je pojmenovávat a dávat najevo, často proto, aby z toho pak rodiče nebyli smutní, kdyby viděli, že ono se trápí. Když to takhle drží v sobě, může se zdánlivě zdát, že to moc neprožívá a že všechno zvládá, přitom často děti v těchto chvílích brečí samy potají v posteli nebo je z toho začne bolet bříško, hlava, může být unavenější, podrážděné, zlobivější. Je v pořádku o tom všem mluvit a dávat dítěti najevo, že je v této situaci normální být smutný, naštvaný, trápit se, oplakávat ztráty to totiž může hodně ulevit.

Otázka na tělo: Jak moc skrývám já před dětmi své pocity smutku, lítosti, pláče, vzteku? Jaký vzor v tom ode mě moje dítě má a není to tak, že tyhle pocity také skrývám a dělám, že nejsou?
Může být užitečné učit se je sám/sama pojmenovávat i s dítětem a dávat najevo, že i to patří k životu a není se za co stydět nebo proč se takových pocitů bát. Patří k životu, že jsme někdy smutní, jindy zase třeba naštvaní, třeba na druhého rodiče. Ale to neznamená, že ho nemůžeme mít i rádi a stále zůstává rodičem.

NEZNEUŽÍVEJTE DÍTĚ JAKO ZDROJ INFORMACÍ A NÁHRADU KOMUNIKACE, KTERÁ NEFUNGUJE MEZI VÁMI, RODIČI

Pro děti je velmi těžké, když se jich rodiče vyptávají, co se u toho druhého děje a jak to tam vypadá, nebo když mají být nějakým „poslíčkem“, diplomatem mezi vámi. Někdy si může připadat jako takový „špeh“, který musí být obezřetný, dát si pozor na to, co před jedním nebo před druhým řekne, zda neprozradí nějaké „tajemství“, jestli to nevyvolá další hádku mezi rodiči. „Koupila si máma nové auto?“ „Chodí táta s někým novým?“ „S kým si máma telefonuje?“ „Vyřiď tátovi, že…“. Tohle prostě není fér.

NEŽÁRLETE NA SEBE

Pamatujte, že každý z vás má v životě vašeho dítěte NEZAMĚNITELNOU roli, kterou vám nikdo nemůže vzít. To, že maminka vaří líp, neznamená, že jste o to horší tatínek, ani to, pokud se dítě těší k tátovi na výlet, neznamená, že selháváte jako matka. 

Je přirozené, že dítě má s každým z vás jiný, jedinečný vztah, který je NEPOROVNATELNÝ a je to tak dobře, přesně tak vás potřebuje, takové, jací jste každý sám za sebe. S každým z vás tráví čas jinak často i jiným způsobem (pamatujte, že tady je důležitější kvalita než kvantita), jinak spolu mluvíte, můžete mu nabídnout jiné věci, možná i platí různá pravidla u mámy a u táty. Nemůže vás nikdy nahradit ani nový partner/ka toho druhého, ani kdokoli jiný na světě. Vy jste a vždycky budete máma, táta. Dítě potřebuje také cítit, že za sebe respektujete důležitost toho druhého v jeho životě a neztrácíte zbytečně síly bojem v soutěži o lepšího rodiče. V takové soutěži dítě vždy ztrácí, prohrává nejen v tu chvíli, ale i do budoucna.

„Když jsem byl u táty a stýskalo se mi po mámě, řekl jsem to ségře. Pak jsme mámě spolu zavolali nebo nakreslili obrázek. Dřív se táta hrozně zlobil, když jsme to dělali, tvrdil, že mu to narušuje soukromí a že je z toho pak smutný, že ho nemáme rádi. Myslím, že ho prostě štvalo, že se mi po mámě tak stýská. Myslel, že s ní chci být víc než s ním. Chtěl jsem být s ním, ale na mámu jsem byl víc zvyklý. Bylo pro mě těžké ji víc dní nevidět a nemluvit s ní. Snažil jsem se tátovi vysvětlit, že to není nic proti němu, ale prostě si mi stýská a nechci to dělat potají, jako by to bylo něco špatného. Na otázku, jestli chci být radši s mámou nebo s tátou prostě nejde odpovědět správně, potřebuji je oba.“ 

(z knihy Jak přežít, když se rodiče rozvádějí, Melanie, Steven a Annie Fordovi, Praha: Portál 2016, s. 45)

NOVÝ PARTNER/PARTNERKA

Je přirozené, že po rozvodu nechcete zůstat sami, máte právo na partnerský osobní život. Zkuste však mít na paměti, že ten nebo ta skvělý/á nový/á partner/ka je pro vaše dítě cizí osobou, se kterou se vůbec nemusí cítit bezpečně a může ho/ji vnímat spíš jako vetřelce, ohrožení, může na něj/ji začít žárlit a bát se o svoji pozici v rodině i vůči vám. Obzvlášť, pokud do vztahu přichází také s vlastními dětmi. Říká se tomu 

„patchworkové“ nebo „bonusové“ rodiny. Naprosto zásadní je v tomto vzájemném zvykání si čas a také komunikace dávat dítěti prostor se ptát, více ho ujišťovat o jeho důležitosti pro vás a o tom, že mámu/tátu mu nikdo vzít nemůže, ani nový/á teta/strejda, ani nevlastní sourozenci, že ho máte pořád stejně rádi. 

Nezapomeňte, že vy jste pořád rodič zodpovědný za své dítě a je v pořádku se ho zastat i před novým partnerem. Ani vy byste se neměl/a ocitnout mezi dvěma mlýnskými kameny buďto dítě, nebo já! Opět jde o dva naprosto jedinečné vztahy, které se mezi sebou nedají porovnávat a nemají spolu soutěžit. 

Buďte vnímaví ke svému dítěti a neberte na lehkou váhu, pokud by Vám naznačovalo, že na něho teta/strejda/nevlastní sourozenec nějak divně sahá či mu jinak ubližuje, v takových vyhrocených situacích je nejlepší poradit se s nestranným psychologem, dopřát dítěti podporu a nenechávat ho samotné v situaci, kdy se cítí ohrožené.

 

Nový partner rodiče by si měl dát záležet na tom, aby se od začátku nechoval jako rodič a nesnažil se mi vykládat, co mám dělat. Děti jsou ochotné poslouchat, teprve když se všichni vzájemně víc poznají. Ale když se najednou někdo jen tak objeví a začne mě sekýrovat, půjde mi to logicky na nervy! Děti už rodiče mají, i když jsou rozvedení a nežijí spolu, pořád to jsou jejich rodiče. 

„Když Jana začala chodit s naším tátou, nesnažila se nám dělat mámu. Byla s ní zábava a bylo příjemné s ní trávit čas. Věděla, že mám ráda svou mámu a nikdy o ní nemluvila ošklivě. Postupně jsem poznala, že mě má ráda, že se ke mně nechová hezky jen proto, že žije s mým tátou. A tak jsem si ji časem oblíbila.“ 

(z knihy Jak přežít, když se rodiče rozvádějí, Melanie, Steven a Annie Fordovi, Praha: Portál 2016, s. 49)

„Bojím se svého nevlastního bratra. Je o pět let starší než já a když nás doma nechají spolu samotné, snaží se na mě sahat způsobem, který se mi vůbec nelíbí. Snažil jsem se to povědět mámě, ale ta mi nevěřila a řekla, ať si nevymýšlím takové blbosti. Bylo pro mě hrozně těžké a trapné jí to vůbec říct a zůstal jsem na to sám.“

 (z knihy Jak přežít, když se rodiče rozvádějí, Melanie, Steven a Annie Fordovi, Praha: Portál 2016, s. 53)

Tip: rodinné debaty

Naše rodinné debaty mají pravidla. Především, rodinnou debatu může svolat kdokoli a všichni se musejí dostavit. Když někdo svolá rodinnou debatu, znamená to, že je kvůli něčemu rozrušený. Nikdo nemůže zůstat u sebe v pokoji nebo prohlásit, že na to nemá čas.

Domluvíš setkání a povíš o něm všem členům rodiny. „Svolávám rodinnou debatu, na neděli v 17.00.“ Pak se všichni sesedneme kolem kuchyňského stolu. Člověk, který nás svolal, vysvětlí, o co jde. Například: „Jsem naštvaná, protože nádobí myju pořád jenom já a nikdo jiný s tím nepomáhá.“ Potom se snažíme ten problém společně probrat.

Není to chvíle na obviňování, nejde o to osočovat ostatní, že se ulívají z mytí nádobí. Je to čas na společné hledání řešení. Když někdo prohlásí: „Já taky myju nádobí,“ není to řešení. Řešení by bylo určit každému členovi rodiny dny, kdy bude nádobí na něm.

A další věc: nikdo nesmí nikomu skákat do řeči nebo se smát. To je hrubé. Nikdo nesmí křičet. A naše nejdůležitější pravidlo zní, že nikdo nesmí odejít od stolu, dokud ten problém není vyřešený a všichni s řešením nesouhlasí. Rodinné debaty můžou opravdu fungovat.

 (z knihy Jak přežít, když se rodiče rozvádějí, Melanie, Steven a Annie Fordovi, Praha: Portál 2016, s. 72-72)